Historie obce

Podle historických pramenů je známo, že zakladatelem obce Rusavy byl hrabě Jan z Rottalu, majitel holešovského panství, který uprostřed Hostýnských vrchů na místě dříve zaniklých obcí usadil odbojné vsacké Valachy při valašském povstání v polovině 17. století. Podle zakládací listiny, sepsané na zámku v Holešově 23. dubna 1657, byla z vůle hraběte z Rottalu vyzdvižena nová obec v horách panství bystřického, která Rottalovice jmenovati se bude.

Oblastí Rusavy protéká stejnojmenný potok, podle kterého obec dostala své jméno. Název potoka zase pravděpodobně souvisí s označením místní rusé, tj. červené hlíny, která při deštích barví vodu do "rusé barvy". Už před založením se samotám na pasekách říkalo Rusava, proto nový název Rottalovice nebyl lidem přijat a zachovávalo se původní Rusava, rovněž z důvodu vzdoru svému krutému pánovi. Podle mapy Jaroslava Štiky Rozsah Valašska v 1. polovině 19. století je patrné vytlačení Valachů do oblasti Rusavy, která je samostatným ostrůvkem mimo území Moravského Valašska. Postupným šířením valašského osídlení a kultury dále na západ stala se i Rusava součástí kompaktního valašského území, ale zůstala jeho nejzápadnějším místem. K Valašsku se hlásí oblasti a města také dále na západ od vymezených hranic, které Štika nazval jako přechodné. V okolí Rusavy se jedná především o oblast Hostýnského Záhoří (okolí Bystřice pod Hostýnem a dále směrem na sever), která je předělem mezi Valašskem a Hanou. Hostýnské vrchy nesoucí název od věhlasného poutního místa Hostýn, odkud je i jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze, se staly útočištěm i prostředkem obživy Rusavjanů.

Život v této hornaté oblasti (500 - 600 m. n. m.) nebyl jednoduchý, říkávalo se: "Konec chleba, začátek kamení." Noví osadníci ale brzy poznali výhodné podmínky hostýnských pasek a lesů pro chov dobytka (krávy, kozy, ovce), tzv. salašnictví, které bylo nejdůležitějším zdrojem obživy, protože půda nebyla pro zemědělství příznivá. Poloha Rusavy, rozložené mezi samými kopci v dlouhém klikatém údolí, měla své výhody i nevýhody. Ležela stranou cest a dlouho k ní ani žádná nevedla. Díky tomu byla ovšem ubráněna nepřátelským tažením a vpádům, byla útočištěm povstalců (především ze Slovenska kolem roku 1848), odolávala civilizačním vlivům a po dlouhou dobu si ponechala svůj osobitý charakter. Táborský označil Rusavu jako "Slovenskou expozituru na Moravě", neboť v ní v rozmezí sta let působilo osm evangelických farářů, z nichž jen jeden byl moravského původu, ostatní byli Slováci. Nejznámější z nich byl Daniel Sloboda, významný botanik a vědec, který zde působil přes půl století. Evangelického vyznání byla většina obyvatel Rusavy. S katolíky se ovšem téměř bezvýhradně snášeli - krásným dokladem náboženské snášenlivosti byl pohřeb právě Daniela Slobody, kdy mu vyzváněly i zvony na katolickém kostele. Hořké chuti náboženské nesnášenlivosti ovšem zakusili rusavští evangelíci od pánů z rodu Rottalů v době, kdy ještě nebyl zaveden tzv. toleranční patent (zaveden v roce 1781). Za vlády Marie Terezie bylo dvanáct Rusavjanů zajato při "tajné schůzce" na postrach všem nekatolíkům. Byli souzeni a nikdy se nevrátili ke svým rodinám.

Rusavu lze nazvat expozicí valašské lidové kultury. Její obyvatelé právě díky svému pohnutému osudu a životním podmínkám odkázali dnešním generacím bohatství v podobě hmotné kultury (obydlí, nástrojů, lidového oděvu), tradic, tanců a písní, odrážejících každodenní i sváteční život Rusavjanů. Díky tomu se také hovoří o Rusavě jako o "Valašsku v malém". Právem jsou obyvatelé Rusavy na své předky hrdí a jejich nelehký život jim stále připomíná Muzeum Rusavy - Památník obce, které bylo slavnostně otevřeno 1. října 1994 a kde jsou vystaveny některé dochované projevy rusavské lidové kultury (staré nástroje, vybavení chalup, nábytek, lidové oděvy apod.), historické materiály a zmínky týkající se obce.